Fotografování

Škoďák - fotograf Miluji fotografii. Její autenticita mě fascinuje a to, že dokáže zastavit člověka nebo situaci v jediné setině vteřiny, mě dostává více než obrazy nebo filmy. Připadá mi to jako stopka na videu. Člověk ucítí, že se tomu druhému musí dostat pod kůži, pochopit jeho myšlení, poznat hloubku jeho vnitřní či vnější krásy – a tak si ho prostě zastaví. Stopne. A pak má spoustu času zkoumat jeho výraz, rysy obličeje, gesta, křivky těla. Nebo něčím dramatickou situaci v terénu a bezprostřední reakce lidí.

Bere mne fotografování hlavně na černobílý materiál. Ale jsem vysazený na soulad barev a proto mě někdy dostane i něčí barevný snímek. Se zlepšující se technologií barevného pozitivu a s tím, jak se možná zlepšuji i já, mě přitahuje čím dál tím více zkoušet fotit na barevný materiál v situaci, kdy cítím barevný „klid“, souznění.

Nejraději fotím dokumenty na ulici. Fotografie něčím zajímavých lidí, kteří mě zaujali. Fotky lidí, reagujících na vypjatou situaci. Nebo obyčejný den obyčejného člověka v jeho domácím, pro nás exotickém prostředí. Protože se k fotografování dostanu jen zřídka, někdy to v touze získat záběr přeháním. Jako třeba při pokusu o noční fotografování flamenca v cikánské čtvrti Sacramento ve španělské Granadě, kde jsem kromě peněz nechal málem i foťáky nebo víc. Nebo jako při fotografování party černochů v nočním Londýně, která nejdříve tvrdě vyjela po vnadech bránící se Angličanky (sice toho nechala díky mým zábleskům, ale pak jsme museli oba utíkat jako o závod). Vzrušuje mě ten pokus. Zatím však nejsem takový profík, abych z takových situací dokázal získat nejen fotky se zajímavým příběhem, ale i kvalitní po technické stránce.

Začal jsem s portréty a ženskými akty. Fotografie rodiny či přátel nebo akty svých lásek jsem dělal i dřív, ale teprve v roce 2000 jsem se začal této fotografii věnovat více. Fotím i dívky, které jsem potkal a zaujaly mne nejen svojí krásou, ale něčím navíc. Jiskrou, výrazem, gesty, nebo osobností. A protože fotografii neberu jako svoji práci, nerad fotím v ateliéru. Spíš vyrážíme s foťákem na výlet někam, kde je hezky, nebo udělám atmosféru doma, kde na to mám zázemí. Většinou se můj model dřív uvolní a sundá masku tak, abych dostal na fotografii jeho výraz, „duši“.

Bla, bla. Dost plácání, koukněte na fotky ve fotobooku, třeba se vám některé budou líbit.